Zimní Králičák

16.01.2020

Přidávám se na zimní foto workshop vedený Michalem Baladou na Králickém Sněžníku. Dva dny se stanem v přírodě a focení, to bude super. Dlouho jsem nikde nebyl a vánoční Jizerky vůbec nevyšly, snad se spravím tady.

Cesta z Prahy je něco přes 2,5 hodiny pohodové jízdy. Přijíždím na domluvené místo. Sněhu je zde jak na konci dubna. Na parkovišti jsou pouze mapy sněhu a nahrnuté hromady v rozích. Sněžnice letos asi nebudu vůbec potřebovat.

Celkem se nás sešlo 8 účastníků. Seznamujeme se a vyrážíme na první místo, kde budeme nocovat. Plány se díky počasí upravily a my se směřujeme pod stoupání na Sněžník. Stan je postavený a něco po 21h lezu do spacáku. Krom toho, že mi v noci budí dvakrát déšť, tak i trochu chlad od země. Mám zimní karimatku, ale je to málo. Spacák v extremu do -37C, ale jak je špatná izolace, je k ničemu. Už jsem takhle v zimě spal, ale ve ždáráku a tenkou alumatkou navíc. Alumatku si vyčítám, neváží nic a ještě by se vešla. No nic, trošku diskomfortu jsem přežil a budím se do rána. Nikam se nechvátá a rozebírá se počasí. Část skupiny se rozhoduje odjet, zda je odradila předešlá noc, nebo počasí, nevím. Jsem již ve stoupání a dozvídám se vše pod vrcholem. Bágl na zádech je v kopci znát, zase se přibližuji ke 20 Kg. Moje tempo je hodně slow-motion. Operuji s vrstvy oblečení jak to jen jde, nemůžu vše propotit, jelikož není jak věci usušit. To se mi naštěstí daří.

Jsme na vrcholu. Počasí zůstává v režimu "na hovno". Fouká vítr, který valí inverzi přes Králičák. Viditelnost je tak na 20m max. Má to taky svou atmosféru, ale mi chceme něco jiného :)

I tak rozbalujeme stany a dáváme oběd. Naše skupina se upravila na finální počet 4 kousků.

Blíží se čas západu slunce, což poznáváme jen podle hodinek. Mlha neustupuje, viditelnost zůstává špatná. Nenecháváme se odradit, bereme stativy a jdeme se podívat, třeba příroda začaruje.

Fotím skupinku omrzlých stromů a je asi deset minut před tím, než slunce zapadne za horizont, najednou se v mlze objevuje sluneční kotouč. Tak to je ironie, pomyslím si - nám tady mrcha zasvítí do mlhy a zaleze. Vítr ustává a během asi dvou minut se stane krajinářský zázrak. Mlha kompletně sedla do údolí a nám se ukazují parádní podmínky. Inverze se povaluje po údolí, vykukují jen vršky těch nejvyšších kopců, nádhera. Ještě, kdyby byly mraky na obloze, bylo by to ideální. Ale to už je drzost, vůbec na to myslet :) Chtít dva zázraky, to už je moc :) Zrcadlovky cvakaj o stošest.

Vyčerpaly jsme veškeré nabídnuté podmínky a vracíme se do stanů. Myslím, že všichni jsme opařený, co se to vůbec stalo za zázrak.

Dáváme si večeři, probere se ranní plán a uleháme. Usínám s myšlenkou, že by inverze mohla do rána vydržet. Nesmí moc foukat vítr, aby nám to nerozehnal.

V 6:38 mi zvoní budík. Můj nos je kostka ledu, odhaduji, že bude tak -8C. Noc byla o trošku horší, občas foukal nárazový vítr a špatná izolace byla opět cítit.. Teď ale přemýšlím, jak se co nejrychleji obléknu. Jsem jen ve spodkách a potřebuji na sebe nasázet všechny vrstvy. Jako největší problém se nakonec ukázaly boty. Tkaničky zmrzly v podstatě do neohebného drátu a nemohu je povolit tak, abych se dostal do bot. Po pár minutách vyřešeno, beru aparaturu a jdeme na východ.

Docela slušně mrzne. Přehazuji objektivy a hlasitě nadávám na vymrzlé ruce.

Začíná barevné divadlo a my plníme karty foťáku. Inverze a ranní světlo rychle ustupuje. Dnes se víc kochám. Podmínky jsou super, ale nemám se moc kompozičně čeho chytit, tak si to užívám. Hledím do údolí, vítr se mi snaží stáhnout kapuci z hlavy, šlehá do očí až slzím a já jsem spokojenej. Tohle se neomrzí.

Balíme stany a pomalu se vracíme do reality všedních dní. Vracím se slunečným ránem a rychle sbíhám do údolí. Parkoviště je téměř plné, všichni se cpou na vydřené sjezdovky. Tenhle lidský shon po návratu nikdy moc nechápu a jsem rád, že ve mně zůstává ta ZENová pohoda..  


Zde je odkaz na Michala, kde najdete nabídku kurzů a zajímavé články věnované krajinářské fotografii.